Zbyněk Soukup: Většinou jsem jezdil buď věnec, nebo kotrmelec

Vzpomenete si na svůj první závod? Na čem jste jel?

První závod jsem jel v 16 letech, dřív to nešlo kvůli režimu. Byl to závod v Moravské Třebové na čtvrt míle. Podařilo se mi tam vyhrát na motocyklu ČZ 125 ccm a dojel jsem o tři setiny před druhým. Byl jsem z toho v šoku. Byl jsem nejmladší účastník těchto závodů a styděl jsem se jít pro zlatý věnec. A tím to všechno začalo.

Jak jste získal zkušenosti? A co kariéra profesionálního jezdce?

Trénovat jsem začal na letišti u Mnichova Hradiště, kam mě táta vozil a kde jsem se učil zvykat na vyšší rychlost a odhadovat brzdnou vzdálenost. Myslím si, že to byla dobrá škola a z těchto zkušeností čerpám do dnes.

Dnes bych asi nespočítal, kolik jsem jel závodů. Jel jsem i tři závody v jeden den. Prošlo mi pod rukama hodně závodních motocyklů a asi bych vyzdvihl 3 značky. Samozřejmě ČZ 125 ccm i 250 ccm. Dále originál MZ 125 ccm, rozvod šoupátkem, drátěná kola a čtyřčelisťová přední brzda a asi nejvíce vzpomínám na tovární Aprilia AF1 250 ccm. Jednalo se o dvouválcový dvoutaktní motor do V s rozvodem šoupátky. Samozřejmě jsem zkusil i motorky japonské produkce, ale jednalo se vždy o sériové motorky upravené na závody.

Ve 250 ccm jsem se v pozdější době stal profesionálním jezdcem, kdy se mi podařilo dostat červenou kartu a startovat v Brně na MS. Závod jsem ale odřekl, protože jsem věděl, že se má taktika té světové nevyrovná. Dodnes mě to mrzí, měl jsem to tenkrát zkusit. Bohužel jsem sponzory neměl, nebo jich bylo málo, proto jsem celý šampionát jel jen málokdy celý a na závody jsem si musel vydělat.

Za svoji kariéru závodního jezdce jste se účastnil stovek závodů v České republice i v zahraničí. Které okruhy jsou vaší srdeční záležitostí? A naopak – existuje nějaký okruh, který vám nepadl do oka?

Těžko se odpovídá. Do oka mi nepadly umělé okruhy – tedy letiště s pneumatikami a retardéry. Autodromy mi nevadí. Je to vždy otázka tréninku a naučit se na něm jet. Pak si ten okruh člověk vždycky zamiluje. Co se týká přírodních okruhů, je mým favoritem hořický závod 300 ZGH, který skrývá vše – jak dlouhé rychlé zatáčky, tak i tzv. kolem nohy či velké převýšení okruhu. Na tomto okruhu jsem stál desetkrát na bedně, a i přes tři pády mám na něj dobré vzpomínky.

Co se týká českých okruhů, zmíním určitě okruhy Brno, Most, Jindřichův Hradec, Městec Králové, Letohrad, Kolín, Hořice či Jičín. Na Slovensku jsem jel například Holíč, Piešťany a Kopčany. Z dalších sousedů určitě zmíním polskou Poznaň a Kielce, maďarský Pannonia Ring a Hungaroring či rakouský A1 Ring, nyní známý pod názvem Red Bull Ring.

Závody nejsou jen o vyladěné motorce. Prozradíte nám, jakou máte před závody osobní přípravu?

Vždycky mě mrzelo, když jsem závod prohrál na fyzičku. Pokud jsem se dobře připravil, tak po odmávnutí závodu jsem mohl jet klidně ještě další závod. Fígl byl v tom, že nastala dieta, začal jsem běhat, posilovat ruce a jezdit na motokrosové motorce. Ono to samozřejmě vypadá, že se při závodě půl hodiny vozíte na motorce, ale po třech kolech toho začíná mít jezdec opravdu plné kecky. Proto je důležité to tempo vydržet i fyzicky až do poslední zatáčky.

Kdo vás na závodech doprovázel?

Měl jsem štěstí na špičkové zázemí lidí, kteří byli a jsou zapálení pro tento sport. Byl to hlavně táta, kdo mě k závodům přivedl, podporoval mě na trénincích i závodech. Léta mě doprovázel skvělý mechanik Ladislav Kučera a v posledních letech jsem přípravu o motor svěřoval Petrovi Zářeckému.

Když člověk sleduje start závodu, říká si, nad čím asi závodníci přemýšlejí těch pár okamžiků před tím, než se na semaforu ukáže zelená a s rachotem se pustí do první zatáčky. Rozmýšlíte v takových chvílích ještě taktiku? Nebo máte čistou hlavu?

V depu hodinu až dvě před startem nejsem schopný dělat něco na motorce. Přestože člověk cítí tu nervozitu, tak musí jít a tu motorku projít – benzín, vodu, napnutí řetězu, nafouklé pneu a hlavně brzdy.

Je zajímavá jedna věc – že jakmile motorka zavrčí, nasadím si helmu, vyjedu z depa, veškerá nervozita spadne a člověk zapomene na všechny starosti a má před sebou pouze závod. A pokud se podaří člověku vyhrát, je to nepopsatelná vnitřní radost, která se nedá slovy vyjádřit. To se zkrátka musí prožít.

Za svoji kariéru jste nasbíral nejen spoustu vítězných pohárů a věnců, ale také šrámů.

Za tu dobu bylo mnoho pádů. Většinou jsem jezdil buď věnec, nebo kotrmelec. Když přišla voda, závody byly vždy těžké, ale vždy jsem měl v těchto podmínkách nejlepší výsledky.

Bohužel jsem se v roce 1984 dostal do Velké republiky, kdy jsem 28. 4. 1984 nastoupil do Mistrovství republiky v Mostě. Vidím to do dnes, jaká byla zima. Přesto ředitel závodu povolil start. Po odstartování začal padat sníh, jel jsem ve předu a přišla zatáčka pod depem, kde pneumatiky neměly kvůli sněhu adhezi a havaroval jsem. Jezdci, co jeli za mnou, mě přejeli.

Probudil jsem se až v nemocnici a nechtěli mi říct, co mi vlastně je. Nemohl jsem zvednout nohy ani pravou ruku. Nemohl jsem hýbat hlavou a tělem. Fungovala mi jen levá ruka, ale ta byla na hadičkách, tak jsem s ní hýbat taky nemohl. Měl jsem trojitou frakturu páteře, natrženou ledvinu, těžký otřes mozku, porušené pravé rameno a krční vazy. V té době mě nechtěli operovat, tak na mě nalili sádru, aby vzniklo sádrové lůžko, ze kterého mě po 118 dnech vytáhli. Byl jsem kost a kůže. Čekala mě dlouhá rehabilitace a znova se učit chodit. Nebylo to nic jednoduchého, ale dostal jsem se z toho – jen jsem teď o 4 cm menší. Pak přišly další pády a zlomeniny, ale už nikdy do nebyla páteř.

Po roce jsem se vrátil zpět na závodní okruh a závody v Mostě se mi podařilo dojet na bednu.

Je ještě nějaký pád, na který jen tak nezapomenete?

Tak to je určitě pád v Brně, kde jsem poprvé testoval Aprilii 250 ccm. Jednalo se o poslední kolo v tréninku. Tři zatáčky před cílem jsem dostal hajcajdr (smyk zadního kola), kdy jsem se řídítek nepustil a krkem jsem prolítl plexisklem na motorce. Došlo k proříznutí krku. Měl jsem štěstí, že to nebyla tepna. Dodnes mi to při pohledu do zrcadla připomíná jizva na krku.

Na závodních okruzích a autodromech jste strávil několik desetiletí. V čem vidíte největší vývoj a rozdíl?

Hlavně v technice. Tenkrát jsme to všechno ladili na koleni bez motorové brzdy. Dnes je speciální elektronika, vývojová centra, týmy a stojí to obrovské finance. Tenkrát jsme do toho byli zapálení a dělali si vše sami. Ten pokrok za 30 let je hrozně veliký. Používá se karbon, špičková elektrotechnika, odpérování, aerodynamika… Co je asi nejdůležitější, šla dopředu i bezpečnost jezdců, kdy se používají propracované kombinézy a airbagové vesty.

Když nyní za řídítka závodní motorky sedáte už jen svátečně, jezdíte se na závody dívat?

Buď závody jedu, nebo se nedívám. Zkrátka se jako divák v publiku nedokážu koukat, nenechá mě to v klidu. Ten adrenalin tam pořád je. Výjimkou jsou televizní přenosy, tam samozřejmě velké závody sleduji.

Máte nějaký jízdní styl?

Díky tomu, že jezdím od malička, tak jsem měl v sobě vypěstovaný dobrý odhad brzdné vzdálenosti a brzdný bod jsem se snažil zkracovat na hranici možností motocyklu. Dokonce se mi stalo, že za mnou přišli diváci, kteří seděli v úrovni silnice, že zadní kolo viděli ve vzduchu. A to samé bylo při výjezdu ze zatáčky – dokud jsem necítil, že mi zadní kolo lehce ujíždí, tak jsem stále zrychloval. Když pak člověk hodně jezdí, tak už to bere jako samozřejmost, že mu občas přední nebo zadní kolo ustřelí.

Nějaké Vaše rady či doporučení jezdcům?

Dnes zpětně vidím, že začínat motocyklový sport v pozdějším věku je velmi těžké. Pokud to chce někdo někam dotáhnout, musí mít zázemí, finance a od 4 let se držet řídítek.

Plánujete se k závodění vrátit?

Na závody nyní nejezdím a chci se věnovat naplno rodině, na kterou často kvůli závodění nebyl čas. Ale jak se říká – nikdy neříkej nikdy.

5 MOTONEJ Zbyňka Soukupa:

• Nejoblíbenější trať: 300 Zatáček Gustava Havla, Hořice
• Nejoblíbenější motorka: Aprilia A1 250 ccm
• Závod, na který jsem hrdý: 300 ZGH, Hořice – Super Twin v roce 2015 (nejrychlejší kolo 2:29,180 a vítězství)
• Pád, na který se nezapomíná: Most v roce 1984
• Maximální rychlost při pádu: 160 km/h

Několik úspěchů, na které rád vzpomínám:

• celkové 3. místo na mezinárodním mistrovství silničních motocyklů – kubatura 250ccm, BOBY MOTION´95 Open
• celkové 3. místo na soutěži ALPE ADRIA CHAMPIONSHIP – kubatura 125ccm SP, rok 2004
• celkové 1. místo na mistrovství republiky SPORT PRODUCTION 125ccm, rok 2004

Dnes již nejezdím celý seriál, po několika letech pauzy jsem se k závodění vrátil, a i po letech se mi podařilo získat kovy nejcennější:
1. místo v závodu „300 zatáček Gustava Havla“ ve třídě Super Twin – rok 2015 a 2016 2. místo
2. místo v závodu „Velká cena Jičína“ v ve třídě 125 SP – rok 2015
3. místo v závodu „Jarní cena Brna“ ve třídě Super Twin – rok 2018
1. místa na závodech Dymokury ve třídě Super Twin – v letech 2015, 2016 a 2017
2. místo v závodu Dymokury ve třídě Super Twin – 2018